Adolf Liebscher - Portret

Adolf Liebscher

Narozen roku 1857 v Praze, zemřel roku 1919 v Potštejně nad Orlicí.

Adolf Liebscher patří mezi umělce známé pod označením „Generace Národního divadla.“ Stejně jako u předních představitelů této generace – Františka Ženíška, Mikoláše Alše a Vojtěcha Hynaise, se i Liebscherovo dílo vyznačuje velkou různorodostí. Vytvářel dekorativní malby a historické kompozice, zajímal se o folklorní malbu, jeho kresby vycházely v populárních dobových časopisech, jakými byl např. Světozor nebo Zlatá Praha, a jeho ilustrace se objevovaly v mnoha albech, básnických sbírkách či románech.

Adolf se narodil 11. března 1857 v rodině inženýra Zemského výboru Josefa Liebschera. V letech 1875–1878 navštěvoval tříletý kurs pro učitele kreslení od ruky na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni; mezi jeho učitele patřil Ferdinand Laufberger. Po absolvování kursu a státní zkoušce vstoupil do ateliéru Ermenegilda Antonia Donadiniho, kde půl roku připravoval své návrhy do soutěže na výzdobu pražského Národního divadla. Roku 1879 získal v této soutěži čestnou odměnu a byl pověřen provést některé ze soutěžních návrhů ve spojovací chodbě divadla. Vytvořil zde osm lunetových alegorií dramatických umění.

V následujících letech se stal jedním z nejpopulárnějších dekorativních malířů – roku 1891 dosáhl třetí ceny v soutěži na výzdobu dvorany Rudolfina se svými alegorickými kompozicemi Architektury, Sochařství, Malířství a Hudby. Roku 1892 navrhl a provedl oponu Zemského divadla v Lublani a o dva roky později vytvořil malbu na stropě Národního domu na Vinohradech, představující Apoteózu císaře Karla IV. Zakázky na dekorativní malby přicházely také z jiných českých měst – pracoval na nástropních alegoriích ve Spolkovém domě ve Vyškově (1886), vyzdobil budovu městské záložny v Písku (1890) a pro radnici v Kladně vytvořil nástěnný triptych nazvaný Uhlí a železo (1898).

Adolf Liebscher byl také známý jako autor velkých historických pláten. Prvním z nich byl Žižka před Kutnou horou, vytvořený v letech 1888–1889. Obraz mu přinesl velkou popularitu, která vedla k zakázce, již obdržel roku 1891 od Klubu českých turistů. Pro pavilon klubu na Všeobecné zemské výstavě 1891 Adolf spolu s bratrem Karlem a za pomoci Vojtěcha Bartoňka vytvořil obrovský dioramatický obraz, znázorňující boj českých studentů se švédskými vojáky na Karlově mostě roku 1648. Návštěvníci pavilonu byli šokováni iluzionistickým efektem obrazu, který se stal jednou z největších atrakcí výstavy. Po jejím skončení bylo plátno i s pavilonem přeneseno k Petřínské rozhledně, kde se nachází dodnes.

Své vlastenecké cítění vyjádřil v cyklu 21 temperových obrazů, nazvaném České elegie, jejž poprvé vystavil roku 1903. Cyklus, sestávající ze čtyř částí, zobrazuje většinou tragické události české historie. Centrální obraz cyklu, Patria dolorosa, představuje ikonický portrét Vlasti, korunované trním, symbolizující utrpení českého národa pod útlakem Rakousko-Uherské monarchie.

Další oblastí, v níž byl Adolf Liebscher úspěšný, byla náboženská malba, zahrnující také dekorace interiérů několika kostelů a kaplí. Roku 1896 získal první cenu v soutěži na vitrajová okna kostela sv. Ludmily na Vinohradech. Na počátku 20. století vyzdobil kapli Zemské porodnice na Novém Městě v Praze šesti scénami ze života P. Marie a v letech 1909–1911 pracoval na jedné z největších zakázek, výzdobě barokního kostela Nanebevzetí P. Marie ve Zlonicích u Slaného náboženskými scénami v neobarokním duchu. Z jeho oltářních obrazů se největší popularity dostalo triptychu Valašská Madona, namalovaném při příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895. Střední výjev Klanění pastýřů je doprovázen bočními obrazy Cesta do Betléma a Zvěstování pastýřům. V souvislosti s folkloristickým zaměřením výstavy zobrazil nejen pastýře, ale i Madonu ve valašském lidovém kroji.

Valašská Madona se blíží k další oblasti zájmu Adolfa Liebschera – folklorní malbě. Již od roku 1885 navštěvoval Valašsko, kde získával inspiraci pro své žánrové scény, jakými jsou např. Valašská svatba (1886), či Ulétání zvonů (po 1900). Jindy v žánrových obrazech užíval rovněž prvků umění romantismu, když zobrazoval mladé dvojice v idylické krajině; někdy jsou tyto výjevy obohaceny o vlastenecké motivy, jako je tomu u obrazu Výlet na Říp z roku 1902.

Adolf Liebscher byl také významným ilustrátorem. Počínaje 80. lety 19. století spolupracoval na výzdobě mnoha publikací – včetně velkých edic Hrady a zámky Augusta Sedláčka či Čechy Jana Otty. Jeho dlouholeté členství v Umělecké besedě mu přineslo příležitost podílet se na ilustracích Výročních prémií Umělecké besedy, jakými byly např. Kytice Karla Jaromíra Erbena roku 1890 nebo Ohlas písní českých Františka Ladislava Čelakovského z roku 1896. Roku 1895 také spolu s několika dalšími českými umělci přispěl do alba Alegorie a emblémy vídeňského Martina Gerlacha dvěma alegorickými kompozicemi.

Je zřejmé, že Adolf Liebscher byl činný ve všech oborech malířské tvorby. Jako ceněný portrétista obdržel roku 1903 zakázku na podobiznu císaře Františka Josefa I. Již od roku 1881 působil na České vysoké škole technické, dnešním ČVUT, kde začínal jako pomocný učitel kreslení od ruky; roku 1895 byl jmenován docentem a 1911 získal titul mimořádného profesora. Od 80. let 19. století se účastnil Výročních výstav Krasoumné jednoty; roku 1885 zde představil své práce spolu s dílem svého bratra v první velké expozici. Další větší výstavy za jeho života byly uspořádány v letech 1897, 1904 a 1919. Adolf Liebscher zemřel 11. června 1919 na svém letním bytě v Potštejně nad Orlicí. Během 20. století bylo jeho dílo připomenuto na větších výstavách pouze roku 1943 v pavilonu Myslbek a 1955 v Krajské galerii v Olomouci.

Kořeny díla Adolfa Liebschera vycházejí z vídeňského akademického okruhu, odrážejí pozdní romantismus starší generace umělců, stejně jako neobarokní styl Hanse Makarta a jeho následovníků. Dalším zdrojem mu byla česká umělecká tradice, jejímž hlavním představitelem byl Josef Mánes. Na přelomu 80. a 90. let 19. stol. se také objevuje vliv francouzského luminismu a naturalismu, zprostředkovaný především dílem Vojtěcha Hynaise. Na konci 19. stol. přejímá také některé prvky symbolistního malířství – patrné je to zejména u cyklu Českých elegií. Všem těmto pokusům o nový umělecký přístup však dominuje jeho silný tradicionalismus a romanticky stylizovaný idealismus. 

Adolf Liebscher patřil k nejoblíbenějším umělcům své doby; jeho kresby a malby vyhovovaly vkusu většiny publika; zároveň však, stejně jako práce některých jeho generačních vrstevníků, vyvolávaly kritiku generace nastupující. Mladí umělci (a často i umělečtí historici) je odmítali jako projev konzervativismu, vlastenecké sentimentality a uměleckého rutinérství.   

Trubas